Šest atraktivních návštěvnických tras na území pražské i středočeské části Geoparku Joachima Barranda.

Pro tyto trasy je možno prohlédnout si mapovou vrstvu google maps případně si stáhnout trasový soubor do vaší navigace nebo popis trasy v PDF. Pro vybrané trasy je k dispozici i textová verze popisu určená pro mobilní telefony, které podporují JAVA.

Název trasy Google Maps KML GPX Aplikace J2M PDF
Zlatý kůň
Svatý Jan
Vrch Bacín
Lomy na Damilu
Okolí Bubovic
Pražský Barrandien

Projekt je založený na inovacích v šetrné turistice podporující udržitelný rozvoj regionu, kde se perspektivně počítá s vybudováním Geoparku Joachima Barranda. Nově zpřístupňuje rozsáhlé přírodní, kulturní a historické dědictví skupinám, které dosud tyto příležitosti vyhledávaly jen málo nebo vůbec.


Popis tras:

Trasa kolem národní přírodní památky Zlatý kůň je dlouhá 3,5 km. Je rozdělena na dvě části, prochází Národní přírodní památkou Zlatý kůň a Přírodní rezervací Kobyla. Přímo v terénu se zde můžete seznámit s živou i neživou přírodou této oblasti. Trasa začíná několik desítek metrů od vstupu do Koněpruských jeskyní.

Výrazný hřbet Zlatého koně je světoznámou geologickou lokalitou. Tvoří ho z největší části čisté, bílé koněpruské vápence s barevnými lavicovitými suchomastskými a mladšími akantopygovými vápenci v nadloží. Vápence se usazovaly na dně mělkého, prosluněného moře ve starších prvohorách – v devonu, asi před 405–380 milióny let. Koněpruské vápence jsou v podstatě zkamenělý útes podobný dnešním korálovým útesům, který utvářely milióny jedinců dnes již vymřelých mořských živočichů. Proto se v lomech na svazích Zlatého koně nacházejí četné zkameněliny zejména lilijic, korálů, ramenonožců, plžů, trilobitů a jiných.

Na vápencové geologické podloží je potom úzce vázáno současné teplomilné a suchomilné rostlinstvo a bohaté živočišstvo, zejména bezobratlí.

Těžbou vápenců v lomech byly objeveny Koněpruské jeskyně, největší jeskynní systém v Čechách i řada menších krasových jevů. Lomy odkryly také bohatá naleziště zkamenělin.

Zlatý kůň byl zařazen do soustavy nejvýznamnějších chráněných území Evropské unie NATURA 2000 jako evropsky významná lokalita. Koněpruská oblast je hojně navštěvována turisty, do zpřístupněných Koněpruských jeskyní zavítá ročně na 100 000 lidí.

Trasa vede částečně kamenitými cestami a pěšinkami. Není proto vhodná pro cyklisty. Na některých místech je třeba dávat pozor a nepřibližovat se k okrajům lomových stěn.

Na vrcholu a na svazích Zlatého koně jsou slunečné, suché a kamenité partie s mělkou půdou. Místy vystupuje na povrch matečná hornina, vápenec. Suché prostředí je ideální pro rozvoj mnoha stepních druhů rostlin a živočichů. Tyto druhy pocházejí původně z jižní Evropy a z oblasti okolo Černého moře. V Českém krasu se rozšířily po skončení poslední doby ledové. Dříve, snad ještě před padesáti lety, se toto prostředí udržovalo nezarostlé díky pastvě ovcí a koz. Dnes se sem pastva vrací v rámci péče o chráněná území.

Z rostlin převažuje v tomto prostředí nízká tráva, nejčastěji kostřava žlábkovitá (Festuca rupicola) nebo ostřice nízká (Carex humilis). V dubnu otevírá své žluté květy mochna písečná (Potentilla arenaria). Nejnápadnějším jarním druhem je však koniklec luční český (Pulsatilla pragensia subsp. bohemica). V květnu zde žlutě kvete trýzel škardolistý (Erysimum crepidifolium). Začátkem června nelze přehlédnout péřité osiny kavylu Ivanova (Stipa pennata). Fialovomodře kvete chrpa chlumní (Centaurea triumfettii). Růžovofialové květy má mateřídouška časná (Thymus praecox). Uprostřed léta zde modře rozkvétá rozrazil klasnatý (Pseudolysimachion spicatum). Vápencový podklad vyhovuje měkkýšům. Typická pro skalní stepi Českého krasu je žitovka obilná (Granaria frumentum). Travinné bezlesí okolo vrcholu Zlatého koně přitahuje mnohé druhy létajícího hmyzu. Často zde poletuje otakárek fenyklový (Papilio machaon). Rozlehlé plochy skalních stepí vyhovují okáči skalnímu (Chazara brizeis), ohroženému druhu, jehož zdejší populace je jedna z posledních ve středních Čechách. Dosti hojný je tu v létě modrásek vikvicový (Polyommatus coridon). Mezi dobré letce patří babočky. Květy opylují čmeláci. Včely se tu stávají kořistí květoliba včelího (Philanthus triangulum).

Z vrcholu Zlatého koně je pěkný výhled na okolní krajinu. Reliéf krajiny se vytvářel v závislosti na geologické stavbě. Nejbližší okolí Zlatého koně je budované zvrásněnými prvohorními vrstvami siluru a devonu. Vrcholy kopců jsou většinou založeny v korytovitých částech vrás (synklinálách) a údolí naopak procházejí po hřbetech vrás (antiklinálách). Tento jev se nazývá geologická inverze reliéfu krajiny. V měkčích a snadněji odplavitelných jílovitých ordovických břidlicích vznikla dvě široká údolí. Na severní straně se nachází Berounská kotlina, která pokračuje dále přes Králův Dvůr ke Zdicím a odděluje Český kras od Křivoklátska. Na jižní straně prochází od Řevnic k Hostomicím druhé údolí, nazývané Svinařský úval. Tudy protékala v období starších čtvrtohor říčka Litavka. Svinařský úval odděluje Český kras od Hřebenů, které jsou tvořeny stejně jako Křivoklátsko převážně pevnějšími ordovickými horninami a starohorními mořskými sedimenty a vulkanity. Vrchol Zlatého koně je tvořen vrstevnatými světle šedými a místy narůžovělými akantopygovými vápenci (chotečské souvrství, eifel, střední devon). Akantopygové vápence nasedají na šedavé a místy červenavé vápence suchomastské (dalejsko-třebotovské souvrství, dalej, spodní devon). V obou souvrstvích vrstevnatých vápenců vytvořila voda svrchní patro Koněpruských jeskyň. Zde byla koncem 15. století zřízena penězokazecká dílna, ve které se padělaly stříbrné mince, tzv. penízy. Původní zamaskovaný vchod do mincovny byl vpravo od přístupové cesty nedaleko pod vrcholem. Dle pověsti tento vchod objevil pasáček. Penězokazci však vstup zakryli kamenem a mincovna byla znovuobjevena až ve 20. století.

Vápence se v oblasti Českého krasu využívaly od nepaměti, hlavně ke stavebním účelům. Těžba probíhala stovky let předtím, než tu započal systematický přírodovědný průzkum nebo než se začaly datovat první snahy o ochranu přírody. Nejstarší, dnes již dávno opuštěné lomy v Českém krasu, vznikaly od středověku. Stopy po těžbě se staly neoddělitelnou součástí zdejší krajiny. V 19. a v první polovině 20. století v okolí Zlatého koně bylo v činnosti několik větších lomů (Císařský, Houbův, Husákův). Ve druhé polovině 20. století byl otevřen Velkolom Čertovy schody. Ze zdejších vápenců se vyrábí zejména vápenný hydrát (hašené vápno) do malt a maltových směsí, speciální vápna pro zemědělství (pomalu rozpustné granule jako hnojivo), stabilizační materiály (pro náspy dálnic, železničních koridorů nebo protipovodňových hrází), vápno do filtrů pro spalovny (odstraňování škodlivých dioxinů a furanů v odpadních plynech) a vápno pro výrobu papíru. Těžbou byly odkryty významné geologické fenomény. V lomu by měl po ukončení těžby vzniknout geologický park, ve kterém budou moci zájemci z široké veřejnosti nahlédnout do geologických tajů Zlatého koně.

Těžba v západní části velkolomu se už do stran nebude rozšiřovat. Souběžně se zahlubující se těžbou probíhá rekultivace okrajů lomu. Těžební prostor se po ukončení těžby stane uměle vytvořeným útočištěm ohrožených stepních a skalních druhů rostlin a živočichů. Aby k tomu došlo, bude třeba omezit nebo minimalizovat zavážení lomu deponiemi, což byl obvyklý způsob revitalizace lomů v minulých desetiletích. Vysazované dřeviny patří výhradně k druhům, které jsou v Českém krasu původní. Po konečných úpravách vznikne na dně lomu mělké jezírko s několika ostrůvky.

Na území Zlatého koně se začaly šířit první dřeviny po skončení poslední doby ledové, tedy v posledních 10 000 letech. Území pokryla mozaika suchých světlých hájů s ostrůvky stepí. Od středověku nastalo výrazné odlesnění, které trvá do současnosti. Dnes nalezneme přirozený lesní porost jen na severním úbočí Zlatého koně. Převládá v něm habr obecný (Carpinus betulus), dub zimní (Quercus petraea) a buk lesní (Fagus sylvatica). Odstraněním původního pokryvu dřevin se na Zlatém koni otevřela možnost i pro jiné druhy dřevin, které se tu mohly začít šířit. Úkolem dnešních ochránců přírody je usměrnit vývoj dřevinné skladby tak, aby nebyla snížena biodiverzita území. Do širokolistých teplomilných trávníků se šíří původní druhy křovin, které byly donedávna potlačovány, zejména pastvou. Dnes tyto křoviny: trnku obecnou (Prunus spinosa), svídu krvavou (Cornus sanguinea) a růži šípkovou (Rosa canina), chápeme jako hrozbu pro mnohé druhy vzácných stepních bylin, které pod křovinami nedokáží přežít. Patří mezi druhy přechodového biotopu mezi stepním trávníkem a lesem, tedy mezi druhy lesostepní: jeřáb muk (Sorbus aria), skalník celokrajný (Cotoneaster integerrimus), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna) nebo dřín jarní (Cornus mas). Svědky dřívějšího vypásání jsou jalovce obecné (Juniperus communis), dnes porůznu roztroušené na plochách stepních trávníků. Nejméně vítané jsou zde dřeviny geograficky nepůvodní, které se šíří spontánně nebo tu byly v minulosti v dobrém úmyslu vysazeny. Na Zlatém koni je to zejména trnovník akát (Robinia pseudacacia) původem ze Severní Ameriky a borovice černá (Pinus nigra) s vlastí v jižní Evropě. Takové druhy mohou dokázat vytlačit původní skladbu rostlinného společenstva a zcela změnit tvář krajiny. Pak mluvíme o tzv. invazních druzích.

Těžbou v Houbově lomu byly ve 20. století odkryty unikátní geologické fenomény. Patří k nim objev Koněpruských jeskyní, odhalení geologických profilů a možnost sběru zkamenělin. Základ tomu všemu byl dán již asi tak před 400 miliony let, ve starších prvohorách, v útvaru zvaném devon, kdy se začala tvořit hornina zvaná vápenec. V té době byla koněpruská oblast na úrovni rovníku a v mělkém, teplém a prosluněném moři existovaly ideální podmínky pro vznik útesového komplexu. Na útesu i v jeho okolí byl rozvinutý nesmírně bohatý život. V útesovém jádru se vytvořily velmi jemnozrnné biogenní vápence. Okolí jádra je charakteristické osypovými svahy, tvořenými odumřelými částmi těl živočichů a drtí z útesu narušovaného vlnami. Tak vznikly hrubozrnné biodetritické vápence s množstvím zkamenělin. Celkem jich bylo z území popsáno na 500 druhů, což řadí koněpruský útes mezi nejbohatší naleziště ve spodním devonu na světě. Čisté, bílé, masivní vápence vytvořené zkamenělinami útesového komplexu se nazývají koněpruské vápence. Na koněpruské vápence nasedají mladší, vrstevnaté, narůžovělé suchomastské vápence, které již nevznikaly jako korálový útes. Mezi ukončením sedimentace koněpruských vápenců a začátkem usazování suchomastských vápenců došlo k přestávce v sedimentaci (k tzv. stratigrafickému hiátu), během které byla činností vln seříznuta horní část útesu. Hranice obou souvrství je proto velmi ostrá a můžeme jí dobře sledovat ve stěně Houbova lomu, kde prochází téměř horizontálně pod objevným vchodem do Koněpruských jeskyní. Objevný vchod je největší otvor ve stěně lomu, kterým pronikla v roce 1950 skupina lomařů do jeskyně. Tím začaly objevy Koněpruských jeskyní, největšího jeskynního systému v Čechách s délkou chodeb 2 km, který je částečně turisticky přístupný.

Na kdysi odlesněných místech s hlubší a vlhčí půdou se v průběhu staletí vyvinuly širokolisté teplomilné trávníky. Jsou to porosty s převládající válečkou prapořitou (Brachypodium pinnatum) a sveřepem vzpřímeným (Bromus erectus), ve kterých kvetou četné suchomilnější byliny, např. pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa), jahodník trávnice (Fragaria viridis), bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum) nebo poloparazitický černýš rolní (Melampyrum arvense). Na rostliny je vázáno mnoho druhů živočichů, zejména bezobratlých. Poletují zde motýli, jejichž housenky jsou potravně vázány na určité druhy rostlin. Potravou housenek okáče bojínkového (Melanargia galathea) je válečka prapořitá, některé druhy kostřav nebo sveřep vzpřímený. Těmito a dalšími druhy trav se živí i housenky okáče metlicového (Hipparchia semele). Hostitelskou rostlinou vřetenušky obecné (Zygaena filipendulae) je štírovník růžkatý (Lotus corniculatus). Na čičorce pestré (Securigera varia) se vyvíjí modrásek podobný (Plebejus argyrognomon). V norách žije cvrček polní (Gryllus campestris), který je na rozdíl od býložravých motýlů všežravcem. Hmyzem se tu živí ještěrka obecná (Lacerta agilis). Predátorem je pak užovka hladká (Coronella austriaca). Existence teplomilných trávníků závisí na trvalém obhospodařování (pastva, kosení). Pokud bychom přestali tyto biotopy obhospodařovat a nechali je spontánně zarůst křovinami, z území by zřejmě vymizela řada druhů rostlin i živočichů, které se zde vyskytují. Lidské zásahy jsou v tomto případě žádoucí a podporují pestrost živé přírody. V posledních letech na území Zlatého koně proto probíhá řízená pastva. Vliv pastvy na květenu i zvířenu je přitom sledován týmem odborníků a kontrolní plošky jsou chráněny v přenosných drátěných klecích.

Ve starém lomu jsou odkryty šedé akantopygové vápence, nazvané podle trilobita Acanthopyge haueri. Patří k mladším vrstvám koněpruského devonu (střední devon, stupeň eifel). Jde o uloženiny mělkého tropického moře. Odlámané plochy skal jsou osídlovány pionýrskými druhy organismů. Nezvětralou skálu porůstají nejprve lišejníky. Jedním z častých druhů je misnička zední (Lecanora muralis), jejíž korovité stélky můžeme nalézt jak na vápencových skalách, tak v okolí lidských sídel. Po lišejnících nastupují první cévnaté rostliny a mechorosty. Průkopnickým sukulentním druhem skalních štěrbin a terásek je rozchodník bílý (Sedum album). Později se objevuje krvavec menší (Sanguisorba minor) z čeledi růžovitých a na místech s narušovaným povrchem půdy pumpava rozpuková (Erodium cicutarium) z čeledi kakostovitých. Hojným suchomilným mechem je zpeřenka jedlová (Abietinella abietina). Na místech s hlubší půdou se postupně uchycují i suchomilné dřeviny, mezi které patří keř skalník celokrajný (Cotoneaster integerrimus). Bylinné porosty opuštěného lomu vyhovují také bezobratlým živočichům. Jedním z nápadných plžů je suchomilka obecná (Helicella obvia), obývající otevřené stepní porosty včetně těch druhotných, vytvořených lidskou činností. Pod kameny v hnízdech mravenců rodu Lasius žije drobný teplomilný cvrčík mravenčí (Myrmecophila acervorum), který je nejmenším druhem rovnokřídlého hmyzu naší přírody. V menších prohlubních na dně lomu nacházejí vhodné podmínky některé vlhkomilné rostliny, například ostřice obecná (Carex nigra) nebo ostřice chabá (Carex flacca), které jsou jinak na vodu v dosti suchém Českém krasu poměrně vzácné.

Těžba vápenců v lomu Na Kobyle skončila v roce 1929. Od té doby byl lom ponechán přirozenému vývoji. Proces dlouhodobého spontánního zarůstání a osídlování organismy označujeme jako ekologickou sukcesi. Sukcesní vývoj v dlouhých staletích spěje do konečného stádia nazývaného klimax. Toto stádium se již dále nemění. Jeho podoba je určena především podnebím oblasti a geologickým podkladem. V území s členitým reliéfem, jako je lom Na Kobyle, můžeme očekávat vývoj několika typů klimaxu. Na svazích a stěnách obrácených k jihu, které jsou většinu dne osluněné, se dřeviny uchycují jen obtížně, a proto se tu vyvíjejí společenstva skalních stepí. Svahy obrácené k severu jsou většinu dne zastíněné a mnohem vlhčí, což dřevinám naopak vyhovuje. Nejkratší dobu (jen několik málo let) se na měnícím se stanovišti vyskytují druhy počátečních sukcesních stádií. Nástup dřevin je v průběhu sukcese poměrně rychlý, dochází k němu zpravidla během prvních dvou nebo tří desítek let. Za to ustavení klimaxového lesního stádia lze odhadnout na dobu nejméně několika staletí, což je doba potřebná k vývoji dostatečně hluboké půdy a k osídlení lesními druhy rostlin a bezobratlými živočichy. Během sukcese postupně mizí druhy počátečních stádií. Nelesní druhy se v průběhu času vyměňují za lesní. Pro udržení pestrosti přírody je žádoucí, aby vedle sebe existovala počáteční, následná i konečná stádia. Ve středoevropské krajině 21. století však už většina přirozených mechanismů důležitých pro sukcesní vývoj nefunguje (po-žáry, povodně, sesuvy, stáda velkých býložravců). Rovněž ubývají tradiční způsoby obhospodařování, které sukcesi zastavují (kosení, pastva). Jedním z důležitých úkolů ochránců přírody, kteří se snaží udržet pestrost druhů a biotopů, je proto nikdy nekončící zápas s ekologickou sukcesí.

V lomu se těžily masivní narůžovělé slivenecké vápence, které budovaly okrajovou zónu vápencového útesu na Zlatém koni. Slivenecké vápence společně s útesovými vápenci koněpruskými vytvořily během variského vrásnění pevný, nesnadno vrásnitelný celek, na který byly od severu přesunuty starší vápence lochkovského souvrství a silurské vápence požárského souvrství. Toto nasunutí proběhlo podél význačné poruchy – očkovského přesmyku. Délka posunu se odhaduje až na 1 km. Násunová plocha tektonické struktury je názorně odkryta v horní části severní lomové stěny. Těžbou byly odkryty i krasové jevy. Jeskyně Zlomená sluj má horní patro vyvinuté podle násunové plochy očkovského přesmyku. V jeskyni Chlupáčova sluj byly učiněny významné nálezy kostí savců z poslední doby meziledové (např. jeskynní lev, hyena, medvěd, stepní kůň, nosorožec). Kamenné nástroje a kosti lovné zvěře ze starší doby kamenné patří mezi jedny z nejstarších stop po člověku na území Českého krasu. Výzkumům Chlupáčovy sluje se věnoval krasový badatel Jaroslav Petrbok (1881–1960), kterého připomíná pamětní deska na lomové stěně u ústí štoly. Opuštěné lomy poskytují útočiště mnohým vzácnějším rostlinám a živočichům. Na vlhčích místech se vyskytuje ohrožená pampeliška bavorská (Taraxacum bavaricum), která jinde v Českém krasu neroste. Její výskyt zde je umožněn tím, že na dně lomu není hlubší vrstva půdy a dno lomu proto nezarůstá (tzv. zablokovaná ekologická sukcese), což podporují i návštěvníci této lokality sešlapáváním porostu. Na konci léta zde rozkvétá hořeček brvitý (Gentianopsis ciliata). Zarůstající lomové stěny s četnými skalními stupni jsou vhodným hnízdištěm pro našeho nejhojnějšího sokolovitého dravce, poštolku obecnou (Falco tinnunculus) i pro výra velkého (Bubo bubo), který je největší evropskou sovou

Krajinu Českého krasu osídlili první zemědělci v neolitu (5500 až 4000 př. n. l.). Další vlna osídlení přišla v době bronzové a starší době železné (1300–600 př. n. l.). V mladší době železné bylo osídlení Českého krasu řídké. O území nejevili zájem ani Germáni v prvých stoletích našeho letopočtu. Krajinu oživili v 8. – 9. stol. n. l. Slované. Ti zpočátku hospodařili přílohovým systémem. Spočíval v obdělávání malé části celkové půdní držby, zatímco většina půdy zůstávala neobdělána. Obdělávaná půda byla po vyčerpání ponechána ladem a místo ní byla obdělána jiná část. Pěstovalo se žito, oves, proso, pšenice a luštěniny. V období 10. – 15. století se rozšířil trojpolní systém (střídání ozimů, jarních plodin a úhorů) a krajina postupně získávala zemědělský charakter. Po několika vlnách úpad-ku (války husitské a třicetiletá) došlo k novému rozvoji zemědělství až v 18. století. Do poloviny 19. století byly k obdělávání půdy používány tradiční druhy nářadí, tažnou sílu obstarávali voli a koně. Místo žita a prosa se uplatňovala pšenice a objevily se brambory a cukrovka. Vedle skotu se chovaly ovce a kozy. Na přelomu 19. a 20. století nastal rozvoj moderního zemědělství. Na větších statcích se zaváděla první mechanizace. V období mezi světovými válkami se objevily první traktory a začala se ve větším měřítku používat průmyslová hnojiva. Po roce 1948 nastalo období kolektivizace. Vznikla jednotná zemědělská družstva (JZD) a postupně vymizeli soukromí rolníci. Dnes se na území Českého krasu pěstují hlavně obilniny, olejniny, cukrovka, kukuřice na siláž a víceleté pícniny. Některé plochy orné půdy jsou zatravňovány. Živočišná výroba přechází z produkce mléka na pastevní chov masných plemen skotu.

Návštěvnická trasa Svatý Jan prochází Národní přírodní rezervací Karlštejn, která byla pro jedinečný charakter přírody i v celoevropském měřítku vyhlášena už v roce 1955. Je součástí soustavy chráněných území evropského významu Natura 2000. Rezervace se rozkládá na ploše 1616 ha a je jádrovou zónou a centrem biodiverzity Chráněné krajinné oblasti Český kras.

Geologický podklad je tvořen sedimenty a méně vulkanity prvohorního stáří (silur – střední devon, 435 – 375 mil. let). Sedimenty jsou světově ceněné hlavně pro svůj obsah dobře zachovalých zkamenělých zbytků organizmů (fosílií). Mezi nejvýznamnějsí paří trilobiti, měkkýši, ale i drobní tentakuliti a graptoliti. Největší zastoupení mezi horninami mají karbonáty (vápence), které působením meteorických i říčních vod v mnoha místech zkrasověly. To podmiňuje i celkový charakter krajiny, který je velmi dynamický a až pohádkově romantický. Podnebí je poměrně suché, teplé s mírnými zimami. Roční srážkové úhrny zřídka přesahují 530 mm a průměrné roční teploty se pohybují v rozmezí 8,5 – 9 °C. Mezi nejvýznamnější přírodní biotopy patří šipákové doubravy, dubohabrové, bukové a suťové lesy, lužní lesy v potočních údolích a teplomilné travinné a skalní stepi. Některé z krasových jeskyní i další podzemní dutiny jsou využívány početnými koloniemi několika druhů zvláště chráněných netopýrů, kteří v nich přezimují.

Trasa je dlouhá 4 km s převýšením 166 m. Vede od kláštera ve Svatém Janu pod Skalou, přes vrchol Svatojánské skály s nádherným výhledem „U kříže“, prochází bývalými Solvayovými lomy a vrací se zpět ke klášteru krasovou roklí Propadlé vody. Trasa obsahuje 10 zájmových bodů, které vám přiblíží charakter zdejších biotopů, některé krasové jevy a také druhy planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů.

Děkujeme Vám, že neopouštíte značené cesty a dbáte pokynů návštěvního řádu Chráněné krajinné oblasti Český kras. Trasa je okruh a je určena fyzicky zdatnějším návštěvníkům a není vhodná pro cyklisty.

Obec Svatý Jan pod Skalou leží v srdci Chráněné krajinné oblasti Český kras a patří společně s Karlštejnem mezi nejzajímavější turistické lokality okresu.

V obci se nachází Kostel Narození sv. Jana Křtitele a jeskyně sv. Ivana. Raně barokní stavba z let 1657-1661 podle plánů C. Luraga s bohatou vnitřní výzdobou. Uprostřed kostela stojí náhrobek sv. Ivana a je zde umístěna schránka se světcovými ostatky. Kostel je propojen se starým skalním kostelem – jeskyní sv. Ivana. V části skalního kostela je zachována přirozená travertinová jeskyně, zdobená původní krápníkovouvýzdobou. Hned vedle kostela, pod oknem Ivanovy jeskyně vyvěrá silný pramen léčivé vody, Pramen svatého Ivana.

Nejkrásnější ve Svatém Janu je monumentální vápencová Svatojánská skalní stěna, která se tyčí do výšky 210 m nad okolní terén a dominuje tak celému okolí. Asi v polovině cesty na skálu se nachází barokní kaple Sv. Kříže z roku 1714.

Při ústí krasové rokle, ze západní a severní strany kostela vznikla v nejmladší geologické době holocénu (před 2700 – 8000 lety) veliká akumulace pěnovců (chladno-sladkovodních vápenců). Tyto horniny se vysrážely, i za spolupůsobení rostlin, z nasycených krasových vod, které vyvěraly nedaleko z vápnecového masívu. Mocnost pěnovcové kupy a úplnost zastiženého geologického profilu jsou v porovnání s obdobními odkryvy v republice unikátní a dokládají charakter a vývoj přírodního prostředí a klimatu území v nejmladší historii. Ve sladkovodních vápencích vznikly jeskyně, které v 9. století obýval legendární pustevník Ivan. Později na tomto místě vyrostl kostel a ještě později přibyl benediktinský klášter. Do jeskynní poustevny je možný přístup z hlavní prostory kostela. Vody, které daly vzniknout tomuto jevu dnes vyvěrají v celkovém množství 17 – 30 l/sec. A s téměř stálou teplotou 11,4 °C v různých místech pěnovcového tělesa v kostele, na zahradě před kostelem ai v klášterní kotelně, odkud se vody musí stále odčerpávat. Voda byla na přelomu 18. a 19. století stáčena a prodávána jako léčivá. V prostředí podzemních vod zde žije miniaturní korýš zvaný bezkrunýřka slepá (2 mm), který byl poprvé pro vědu objeven v pražských studních v druhé polovině 19. století, kdy vzbudil ve vědeckých kruzích značný rozruch. Na sklaních stěnách hnízdí výr velký.

Stinné, příkré, skalnaté a suťové svahy a srázy, většinou orientované severním směrem jsou porostlé lesy s hojným zastoupením javorů klenu a mléče, lípy velkolisté a buku. Suťová javořina s lipnicí hajní roste na kamenitých půdách v teplejších, ale mírně vlhkých polohách. Suťové javořiny s bažankou vytrvalou rostou na stinných suťových a skalnatých srázech a mají vyšší požadavky na vlhko a stín. V blízkosti zastávky prochází geologické rozhraní mezi vápenci a sopčenými horninami (vulkanity). Horninové prostředí výrazně ovlivňuje tvorbu nadložního půdního pokryvu a následně i charakter vegetace. Z dřevin zde rostou duby, líska obecná, meruzalka horská a zimolez pýřitý. Z bylin je hojná bažantka vytrvalá, kakost smrdutý, kyčelnice devítilistá, jaterník podléška. Ojediněle se naleznou zástupci orchidejí, například hlístník hnízdák. Z brouků se zde vyskytují například tesařík piluna, střevlík fialový, krajník hnědý. Batolec duhový zastupuje skupinu motýlů. Vzhledem k vlhčímu charakteru severního svahu se zde vyskytuje mlok skvrnitý, ohrožený obojživelník, který je aktivní především v noci, kdy loví nejrůznější bezobratlé živočichy. Ze savců lze zahlédnout v podrostu šplhajícího drobného plšíka lískového.

Teplomilné doubravy jsou jedním z nejvýznamnějších biotopů Českého krasu. Vyskytují se na temenech a v horních částech jižně a jihozápadně orientovaných svahů, na mělkých až středně hlubokých, vysychavých až suchých a nevyvinutých půdách, rendzinách. Na vápencích se vyskytje endemická asociace šipákových doubrav s hrachorem panonským a na horninách kyselých zakrslé doubravy s tolitou lékařskou. Tento typ společenstva je příkladem kontaktu mezi vyloženě lesní a stepní vegetací. Dominantním druhem šipákových doubrav je dub pýřitý (šipák). Keřové patro tvoří zejména dřín obecný. V bylinném patru roste kamejka modronachová, třemdava bílá, bělozářka větvitá, mařinka sivá. Z brouků zde žije chráněný roháč obecný, jehož výskyt je důvodem pro zvýšenou ochranu území v rámci evropsky významných lokalit soustavy Natura 2000.

Struktura těchto společenstev i podrobnosti jejich vztahu k typu a charakteru půdy a mikroklimatu připomínají vegetační jevy, které se rozvíjejí na velkých plochách jihoruských stepí, severoamerických prérií a na jehoamerických pampách. Proto se i zde pro ně vžilo označení „stepi“, jinak také xerotermní trávníky. Od doby ledové zůstaly na některých místech zachovány otevřené typy biotopů – travinné stepi. Na vzniku a vývoji travinných společenstvech se v kulturní krajině podílela i lidská činnost (pastva, klučení a vypalování lesa). Jsou to především trávníky na hlubších rendzinových půdách, společenstva kostřavy walliské, což jsou druhově velmi bohatá společenstva trav a bylin. Vyskytují se zde druhy rostlin jako kavyl Ivanův, locika vytvalá, chrpa chlumní nebo tolita lékařská. Bezobratlé živočichy tohoto typu stanoviště reprezentují pavouk stepní rudý a motýl běloskvrnáč pampeliškový nebo ploskoroh pestrý.

Na konci starších třetihor (před 23,5 mil. let) mělo území Českého krasu ráz mírně zvlněné plošiny. Tato parovina byla v úrovni vrcholků nejvyšších hřbetů a návrší, které z vyhlídky vidíme jižním a jihozápadním směrem (směrem klesajícícho údolí pod námi). Již v mladších třetihorách se postupně začala vytvářet říční údolí. Současnou podobu však dostala říční síť až v průběhu čtvrtohor. Toky při rychlém zahlubování obcházely tvrdé a odolné skalní celky a vymítaly koryta v měkčích horninách. Názorným důsledkem je meandr říčky Loděnice (Kačáku) přímo pod námi. Vzniklé skalnaté výchozy a stěny jsou příkladem extrémního typu stanoviště vzhledem k značnému kolísání teplot, nedostatku vody a mělké půdě. Tato místa jsou stanovištěm společenstev kostřavy sivé a seselu sivého nebo pěchavy vápnomilné s devaterníkem šedým, kde roste relativně velké množství zajímavých a na tyto podmínky adaptovaných druhů jako jsou například tařice skalní, lomikámen vždyživý, bělozářka liliovitá nebo koniklec luční. Pravidelně do karlštejnské rezervace zalétává zimovat vzácný druh evropských velehor, zedníček skalní. Na teplých skalnatých stráních často žije užovka hladká.

Ve skalní stěně horního patra bývalých Solvayových lomů jsou názorně odkryty povrchové krasové jevy. Obnažené vápencové povrchy byly vystaveny před mořskou záplavou (transgresí) ve starších druhohorách (svrchní křídě – 95 mil. let) po mnoho milionů let činnosti vody za tropických a subtropických klimatických podmínek. Podél puklin a mezivrstevních spár docházelo k pronikání vod hlouběji do vápencového masívu. Voda okolní vápenec pomalu rozpuštěla a na vápencovém povrchu vznikaly pestré tvary, z nichž nejznámější se nazývají krasové kapsy, geologické varhany a škrapy. Tyto nerovnosti povrchu jsou pro geology velmi zajímavé, protože vytvářejí přirozené pasti, ve kterých zůstalo zachováno to, co je z jiných míst už dávno odstraněno erozí. V krasových kapsách odkrytých v lomové stěně nad námi se nacházejí pestré vápnité jíly obsahující mořské zkameněliny z období svrchní křídy. To je doklad o tom, že mořská záplava na konci druhohor zasáhla až na území Českého krasu. Opuštěné lomové stěny zarůstají vegetací rychleji než zeminy z krasových výplní, které mají velmi nízký obsah živin a nevzniká na nich takzvaná živná prsť. Tyto plochy osídlují průkopnické a nenáročné druhy rostlin a rostou zde takzvaná pionýrská společenstva. Mezi dominantní druhy dřevin patří topol osika, javor (babyka a mléč), bříza bílá a skalní stěny osidluje zavlečená borovice černá. Keřové patro tvoří zejména růže šípková, hloh a svída krvavá. Bylinné patro tvoří kostřava sivá, podběl léčivý, rozchodníky (bílý a prudký), jahodník obecný, hořeček brvitý nebo hvozdík sivý. Z bezobratlých zde žije saranče mokrokřídlá, svižník polní, otakátek fenyklový.

Území Českého krasu je tvořeno převážně vápenci, které se zde v minulosti těžily a zpracovávaly. Tato činnost probíhá i v současnosti. Výsledkem je existence opuštěných i činných vápencových lomů, které vždy představují silný zásah do krajiny a negativně ovlivňují životní prostředí. Bez nerostných surovin by však člověk nemohl využívat všechny moderní vymoženosti, které z jejich těžby a zpracování plynou. Je však opět na člověku, aby umožnil návrat přírody do opuštěného lomu. Činí tak prováděním sanace, rekultivace a revitalizace lomů. Je to velmi složitý proces, jehož hlavním cílem je citlivě včelnit lom do okolní krajiny. Dříve se prováděla rekultivace hlavně zavážením. Lom tak zmizel z krajiny a nově vzniklé plochy se využívaly v zemědělství či v lesnictví.

Jak se včlenily Solvayovy lomy do krajiny? Solvayovy lomy nebo také lomy Na Stydlých vodách, U paraplete či U odpočívadla. V letech 1916 až 1964 se zde těžily prvohorní vápence ze spodního devonu, kontrétně ze stupňů lochov, prag a zlíchov. Používaly se podle kvality na výrobu cementu, vápna, chemických produktů a na stavební kámen. Těžbu vápenců komplikovalo jejich silné zkrasovění. Vápence se těžily v rozsáhlém stěnovém lomu na třech etážích. Lom měl také jámovou část přístupnou z první etáže. Ukončení těžby proběhlo v době, kdy se na rekultivace nekladl velký důraz. Lom byl ponechán svému osudu, a to paradoxně přispělo k jeho přirozené revitalizaci. V lomu nyní žijí bohatá společenstva rostlin a živočichů, včetně kriticky ohrožených druhů. Od sedmdesátých let 20. století byl jámový lom v Salvayových lomech zavážen různými odpady a nakonec zavezen zeminou z výkopů. Z dnešního hlediska šlo o nešetrný rekultivační zásah, který způsobil krajinářsky nevhodnou úpravu reliéfu, což můžeme z místa kde stojíme dobře pozorovat. Na počátku 21. století byla tato plocha osázena různými druhy dřevin pro výukové účely. Z hlediska ochrany přírody má význam udržování zajímavých geologických profilů, zejména krasových depresí vyplněných jílovitými a písčitými zvětralinami, u kterých bylo paleontologicky doloženo druhohorní svrchnokřídové stáří. Údržba spočívá v odstraňování nepůvodních druhů dřevin, zejména trnovníku akátu a rozpínavých domácích dřevin jako je osika a jasan. Solvayovy lomy jsou typickým příkladem toho, jak se mnoho let opuštěný lom může nenásilně včlenit do okolní krajiny.

Světlé listnaté lesy pro pestrou nabídku potravy obvývá velká řada převážně hmyzožravých druhů ptáků. Mnohé z těchto druhů hnízdí v dutinách stromů. Na území se vyskytují tři druhy budníčků (budníček lesní, menší a větší). Jejich rozlišení není příliš snadné a objektivním determinačním znakem je charakteristický zpěv a struktura formulí křídel. Včelojed lesní hnízdí vysoko v korunách a hnízdo má vyložené z čerstvých větviček. Loví vosy a jejich larvy, další druhy hmyzu a také drobné obratlovce.

Jeskyně Arnika Velmi vydatný déšť z 1. na 2.6.1995 proměnil suchou krasovou rokli Propadlé vody v promáčené území protékané povrchovými toky. V místech dnešní vstupní šachty do jeskyně byly pozorovány nápadné ztráty drobného potůčku pod povrch mělké deprese. Dne 14.6.1995 byla kuchyňskou solí označena vtékajícíc voda. Ta se po 20-ti hodinách začala objevovat v klášteře ve Svatém Janu pod Skalou na vývěrech „Ivan“ a „Ivanka“. Spojení nově objevované „Arniky“ s vývěry tak bylo dokázáno. Během prolongačních prací ve dnech 9. a 17.6.1995 se podařilo proniknout do puklinovitých prostor o hloubce 9 m. Objevená chodba strmě upadala po vrstvách chýnických vápenců k JJZ. V září 1995 bylo dosaženo nízké pukliny o rozměrech 300×15 cm, postup se velmi zpomalil. V zimě 1997–98 se skrz suť na konci pětimetrové Příčné chodbičky daří proniknout do malého dómu „U svíčky“. V závalu jsou během práce nalezeny zlomky pravěké keramiky. Dne 7.3.1998 je objevena strmá dómovitá prostora s chaotickým souborem plazivek a trativodů s celkovým spirálovitým průběhem. Ze stěn nové jeskyně vystupují ostré břity odolnějších vápenců a rohovců, modelované povodňovými vodami. Ve spodní části vybíhá nízká upadajícíc „Rohovcová chodba“ položená téměř přesně pod vstupní úžinou. V hloubce 25 m je však ucpaná štěrkovými sedimenty. Následují tedy další namáhavé práce a nevyhnutelné zbudování lanové dráhy do nejnižších míst, kterou je těžený materiál dopravován na povrch. Je také nutné přistoupit k pravidelné výměně vydýchaného vzduchu. V zimě 2002 je objevena chodba za „Žumpou“ a hloubka jeskyně dosahuje 28 m. V nejnižším, občasně zaplavovaném místě práce nadále pokračují. Celková délka chodeb Arniky je v roce 2004 cca 80 m. Přímá vzdálenost k vývěrům činí 1 km při převýšení 127 m. Speleologická skupina Geospeleos, která průzkumné práce provádí, očekává, že objevy většího systému jeskyní na sebe nenechají dlouho čekat.

Současný stav lesů Českého krasu je výsledkem jejich intenzivního využívání počínaje středověkem a snad dokonce některými obdobími pravěku. Praktikovalo se zde pařezinové hospodářství, zejména s pařezově se zmlazjícím habrem, ale i bukem. Výsledkem je obecně na celém území převaha habru nad dubem a těchto obou druhů nad bukem. Habr významně obvlivňuje světelné a humusové podmínky v lese, což se odráží na skladbě podrostu. Vápnomilné bučiny proto patří v Českém krasu k vzáznějším lesním formacím. Bylinné patro není tak bohaté jako u teplomilných doubrav vzhledem k omezeným světelným podmínkám. Vyskytují se zde lýkovec jedovatý a některé chráněné orchideje jako okrotice červená nebo okrotice bílá. V bučině lze za soumraku zahlédnout lovícího hmyzožravého netopýra černého. V tomto biotopu žije brouk pestrokrovečník mravenčí, který se živý různými druhy lýkožroutů a je tak významným regulačním činitelem při redukci dřevokazného hmyzu. V blízkosti zastavení se nachází dva nejlépe vyvinuté a dochované povrchové krasové útvary, závrty. Jsou situovány ve sníženině nad jižním svahem údolí propadlých vod. Tyto nálevkovité závrty fungují jako hltače vod stékajících z okolního území a pravděpodobně vedou do neznámých jeskynních systémů.

Údolí Propadlých vod je orientováno od východu k západu a dostávají se zde do kontaktu zcela odlišná společenstva severních a jižních svahů. Rozdílná expozice svahů značně mění životní podmínky. Mikroklima, sklon svahů a půdní poměry pak významně ovlivňují výskyt jednotlivých rostlinných druhů. Severní svah s hlubší půdou je porostlý bukovou doubravou s chudým keřovým patrem. Z bylin se zde vyskytuje zvonovec liliolistý, mařinka vonná, ostřice prstnatá, strdivka nicí a lilie zlatohlavá. Z dřevin se zde uplatňuje hlavně habr, lípa a v sutích také javory. Při dně rokle roste dymnivka dutá a křikatec žlutý. Prudký jižní svah má omezenou možnost vytvoření hlubšího půdního profilu. Je porostlý zakrslými duby s bohatým podrostem keřů, ve vyšších partiích svahů jsou vyvinuta společenstva vápencových skal se seselem fenyklovým, žluťuchou menší a celou řadou dalších druhů.

Trasa prochází neprávem opomíjenými místy Chráněné krajinné oblasti Český kras. Spojuje obce Všeradice a Tetín. Je zaměřena na geologické a historické souvislosti. Na necelých deseti kilometrech nabízí návštěvu rodiště Magdaleny Dobromily Rettigové, téměř zapomenutou přírodní geologickou expozici, kouzlo objevování řady téměř přehlédnutelných jeskyní i návštěvu pravěkého obětiště na nejvyšším místě Českého krasu. A na jejím konci se pak návštěvník může poklonit památce jediného žáka Joachima Barranda.

Délka trasy je 8 kilometrů a nejedná se o okruh. Trasa vede částečně po neznačených cestách a některé její úseky jsou fyzicky náročnější a schůdné jen za suchého počasí. Trasa není vhodná pro cyklisty.

Obec Všeradice leží 11 km jižně od Berouna pod brdskými hřebeny v nadmořské výšce 342 m. Žije zde 430 obyvatel. První písemná zmínka pochází z roku 1324. Historie obce je velmi bohatá a zajímavá. Nejvýznačnější je zde Zámecký, též Všeradický dvůr, který tvoří budova někdejšího zámku, dále bývalé kolny, špýchar, stáje, chlévy a sýpky. V budově špýcharu byla v roce 2010 otevřena Galerie a muzeum M.D. Rettigové. V plánu je Zámecký dvůr postupně oživit tak, aby poskytoval široký sortiment turistických služeb. Magdalena Dobromila Rettigová (1785–1845), rozená Artmannová, je nejvýznamnější rodačkou Všeradic. Dcera panského úředníka proslula jako autorka kuchařských knih. V roce 1826 vydala Domácí kuchařku aneb jednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské. Tato praktická příručka pro ženy obsahuje instrukce a návody k vedení kuchyně i komplexní rady k vystupování ženy jako manželky, matky a vlastenky. M.D. Rettigová však psala také povídky, memoáry a divadelní hry. Měšťanské dívky učila vedení domácnosti. Provdala se za soudního úředníka a spisovatele, měla tři děti. Žila v Plzni, Praze, Ústí nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou a zemřela v Litomyšli.

Roku 1816 se ve Všeradicích narodil další významný rodák, Aaron M. Pollak. Jako první Čech vyráběl ve Vídni fosforové zápalky továrním způsobem. Údajně jako první vymyslel krabičku na zápalky se „škrtátkem“ a sirky s barevnými hlavičkami. Roku 1869 získal od císaře Františka Josefa I. přídomek (predikát) „rytíř von Rudin“.

Všeradice jsou neprávem opomenutým koutem Českého krasu. Místní obyvatelé se snaží do obce přilákat návštěvníky, a proto zde vyvíjejí nejrůznější aktivity.

Z geologického hlediska leží Všeradice v oblasti Barrandienu. Je to geologická jednotka nazvaná na počest Joachima Barranda (1799–1883). Nachází se ve středních a jihozápadních Čechách. Jde o soubor vyvrásněných nepřeměněných a slabě přeměněných starohorních a prvohorních uloženin. Barrandienská souvrství poskytují četné nerostné suroviny, minerály a světově proslulé zkameněliny. Kamenná zahrada se nachází severně od obce Všeradice na mírném svahu s malým opuštěným lůmkem. Začala se budovat u příležitosti Mezinárodního roku planety Země, který byl vyhlášen v roce 2008. V téže době byla z obce ke Kamenné zahradě vysázena stromová alej. Kamennou zahradu začali budovat pracovníci Geologického ústavu AV ČR v.v.i. Je to expozice hornin ve volné přírodě obsahující velké bloky různého geologického stáří. Všechny vystavené horniny se nacházejí v okolí Všeradic. Vzorky hornin jsou překrásné a z geologického hlediska velmi instruktivní. Zajímavý je také odkryv hornin přímo v lůmku, obsahující prvohorní zvrásněné břidlice a vápence. Konkrétně jde o silurské přídolské souvrství. Expozice hornin byla jistě budována s velkým nadšením, avšak nebyla bohužel dokončena. Největším problémem jsou chybějící popisky k jednotlivým exponátům. Návštěvníci expozice tak vůbec nemají tušení co si vlastně prohlížejí. Dalším úskalím je zarůstání exponátů vegetací. Expozice navíc není nikde propagována, takže jí téměř nikdo nenavštěvuje. Utajení expozice je tedy dokonalé. Může nám sloužit jako odstrašující příklad, že na cestě od myšlenky k činům je třeba přece jen vyvinout určité úsilí. Doufejme, že expozice hornin bude v budoucnu dokončena. Nádherné exponáty si to určitě zaslouží.

Území Českého krasu bylo již v roce 1943 rozčleněno na 22 krasových skupin. Členění se vžilo a je téměř beze změn používáno dodnes. Vrchy Telín (jinak též Vysoká skála) (472 m n.m.), Bacín (499 m n.m.), Šamor (481 m n.m.) a Mramor (470 m n.m.) leží podle tohoto členění v 19. krasové skupině. Zmíněné vrchy jsou tvořeny hlavně prvohorními vápenci (stupeň lochkov a prag). Jde o nejjižnější výskyty vápenců v Českém krasu. Na tomto poměrně rozlehlém vápencovém území bylo dosud objeveno pouze 9 drobných jeskyní (nejdelší „Na Mramoru“ s délkou 42 metrů). Snad proto, že vrchy jsou souvisle zalesněny a oblast leží stranou zájmu speleologických aktivit. Není však vyloučeno, že v budoucnu dojde k překvapivým jeskynním nálezům. V drobných skalních vápencových výchozech zhruba severně od kóty Telín (Vysoká skála) se nacházejí dva vchody do jeskyní. Tyto jeskyně jsou evidovány v databázi Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Databáze se jmenuje JESO (jednotná evidence speleologických objektů). První jeskyně má evidenční číslo K1128719-J-00003/a. Je dlouhá 8 m. Druhá jeskyně má evidenční číslo K1128719-J-00003/b. Je dlouhá 31 m. Obě jeskyně mají stejné evidenční číslo, liší se pouze označením vchodů. Důvodem k tomu je, že jeskyně jsou prokazatelně vzájemně propojeny, avšak nejsou průlezné. Většina jeskyní Českého krasu je u vchodu označena štítkem s evidenčním číslem. Toto číslo je poněkud kratší než v databázi JESO. Odpovídá původnímu členění Českého krasu do krasových skupin. První dvojčíslí označuje číslo krasové skupiny, v našem případě 19. Za pomlčkou je pořadové číslo jeskyně. Pokud má více vchodů, označují se za lomítkem písmeny.

Nejvyšší vrch Chráněné krajinné oblasti Český kras Bacín (499 m n.m.) leží severovýchodně od obce Vinařice. Je tvořen vápenci staroprvohorního stáří stupňů lochkov a prag. Na vrcholu jsou krásně vyvinuty povrchové krasové jevy, tzv. škrapy, v loděnických vápencích. Škrapy jsou nepravidelně laločnaté, hřbetovité až hrotovité tvary skalního povrchu krasových hornin, zvláště vápenců. Vznikají korozním zvětrávacím pochodem skalního podkladu holého i pokrytého zvětralinami. Vegetace spolupůsobí při korozi kyselinami vylučovanými z kořenového systému. Vrchol Bacína je jedním z mála míst Českého krasu, kde můžeme škrapy spatřit. Dříve se vyskytovaly na více místech, ale byly postupně vydobyty lidmi, hlavně za účelem pálení vápna. Povrchový sběr vápenců byl totiž snazší než zakládání vápencových lomů. Časem však ke vzniku různých lůmků, lomů až velkolomů na území Českého krasu došlo v závislosti na vyvíjejícím se průmyslu a na poptávce po vápenci. Vápenec se dnes používá zejména na výrobu stavebních hmot (vápno, cement) a k odsiřování tepelných elektráren. Na Bacíně se vápenec také těžil, ale pouze v malé míře v obecních lůmcích a těžebních jamách pro místní vesnickou potřebu. Menší lůmek lze navštívit asi 150 m západně od kóty Bacín. Je hojně zarostlý vegetací a dobře se včlenil do krajiny, takže kdo o jeho existenci neví, projde kolem něj bez povšimnutí. Na západní stěně tohoto lůmku je zajímavý geomorfologický jev, tzv. struhadlovitý povrch vápence. Dnes je kopec Bacín zalesněn habrovou doubravou. Jihovýchodně pod vrcholem se nachází malé jezírko, které patrně vzniklo na místě krasového závrtu, jenž je ucpán jílovitopísčitým souvrstvím třetihorního stáří.

Na Bacíně se nalézá úzká zkrasovělá vertikální puklina hluboká 3 m. Byla nazvána Archeologická sonda a je evidována v databázi zvané JESO (jednotná evidence speleologických objektů) pod číslem K1128719-J-00007. Tato jeskyně má mimořádný archeologický význam. V roce 1988 zde jeskyňáři objevili zlomky keramiky, lidské a zvířecí kosti a přivolali na místo archeology. Archeologický výzkum na Bacíně probíhal pod vedením Václava Matouška (narozen 1954) v letech 1989–1994. Bylo zde vyzvednuto více než 2500 nálezů. Nejpozoruhodnějším byl bezesporu objev skalní svatyně ve výše zmíněné úzké puklině, kde byly zjištěny celkem tři vrstvy s lidskými kostmi: Svrchní vrstva je ze starší doby železné (kultura bylanská, 6. století př.n.l.) a obsahuje ostatky dvou lidí, dítěte ve věku 10–12 let a dospělého člověka a dále zlomky dvou keramických nádob a kosti ovce, vepře a zajíce. Střední vrstva je z mladší doby bronzové (kultura knovízská, 1200–1000 př.n.l.). Obsahuje pozůstatky dvou dětí ve věku 2 a 10–12 let, zvířecí kosti (ovce, vepř, skot, zajíc) a zlomky keramických nádob. Ze spodní vrstvy pocházejí pozůstatky muže ve věku 20–30 let datované do období cca 6.-4. tisíciletí př. n.l., doprovázené nálezy zvířecích kostí (ovce, vepř). Na základě současných archeologických poznatků lze nálezy v puklině označit jako kulturní fenomén, který je ve střední Evropě příznačný pro využívání jeskyní v mladší době bronzové a starší době železné. Jde o skalní svatyně, kde byli obětováni nebo pohřbíváni lidé v souvislosti s vírou v nadpřirozené mocnosti sídlící v podzemí. Nejspíše se jednalo o bohy plodnosti a vláhy. Jeskyně je součástí přírodního skalního amfiteátru a má zvláštní genius loci.

Na území Českého krasu provádějí jeskyňáři novodobý, moderní, systematický speleologický průzkum od 20. století. Ten přinesl řadu objevů nových jeskynních prostor. V 19. krasové skupině, kam dle speleologického členění Českého krasu vrch Šamor (481 m n.m.) patří, se bohužel dosud nenašly žádné rozsáhlé jeskynní prostory. Krasové jevy v 19. krasové skupině leží ve vyšších nadmořských výškách mimo dosah vodních toků. Jde o jeskyně velmi starého původu. Na vrchu Šamor je dosud v databázi Agentury ochrany přírody a krajiny ČR zvané JESO (jednotná evidence speleologických objektů) evidována pouze jedna jeskyně. Má evidenční číslo K1128719-J-00002 a jmenuje se Tulácká jeskyně. Je jako většina jeskyní Českého krasu označena štítkem s evidenčním číslem. Toto číslo je poněkud kratší než v databázi JESO. Odpovídá původnímu členění Českého krasu do krasových skupin z roku 1943. První dvojčíslí označuje číslo krasové skupiny, v našem případě 19. Za pomlčkou je pořadové číslo jeskyně v oblasti, v našem případě 2. Tulácká jeskyně se nachází na severním svahu vrchu Šamor. Vznikla ve staroprvohorních kotýských vápencích stupně lochkovu. Je dlouhá 19 m. Má široký portál a uvnitř prostoru dlouhou 8 m a širokou 4 m. Název jeskyně je tedy příznačný, protože může poskytnout útočiště pro přespání. Vrch Šamor je souvisle zalesněný a jeskyně se v terénu poměrně obtížně vyhledává.

Orchideje rostou zejména v tropickém podnebí v exotických zemích. Mnoho lidí proto překvapí, že je naleznou i ve volné přírodě Českého krasu. A přece je tomu tak. V lesích, lesostepích a na pastvinách roste téměř dvacet druhů divokých orchidejí.

Na vrchu Mramor (470 m n.m.) tvoří lesní společenstvo habrové doubravy s výskytem čtyř druhů orchidejí: vstavač mužský (Orchis mascula), vstavač nachový (Orchis purpurea), okrotice bílá (Cephalanthera damasonium) a hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis). Vstavač mužský patří k našim nejvzácnějším orchidejím. Dle vyhlášky MŽP 359/1992 Sb. patří mezi silně ohrožené druhy. Mezinárodně je chráněn úmluvou CITES. Botanik Pavel Špryňar v roce 2004 do časopisu Živa napsal, že v lesnatém území vrchů Mramor a Šamor byl vstavač mužský nalezen v roce 1973. Pozdější floristický výzkum ale jeho výskyt nepotvrdil. Až roku 1992 zde byl vstavač mužský objeven na dvou lokalitách. První populace má asi sto jedinců, z nichž každoročně vykvétá jen 4 až 15. Druhá populace obsahuje 30 jedinců, z nichž jich v roce 2003 vykvetlo 6. V době květu, na začátku května, lze tuto orchidej vysokou 20 až 60 cm v dubohabrovém lese dobře sledovat. Vstavač nachový obvykle dosahuje výšky 30 až 70 cm. Dle vyhlášky MŽP 359/1992 Sb. patří mezi silně ohrožené druhy. Mezinárodně je chráněn úmluvou CITES. Je velice variabilní jak v barvě, tak ve stavbě květů. Vstavač nachový roste ve světlých listnatých lesích nebo na okrajích lesů či na mýtinách. Okrotice bílá patří mezi ohrožené druhy. Je to vytrvalá bylina vysoká 20–60 cm, květy jsou mléčně bílé. Hlístník hnízdák je náš nejběžnější vstavač. Rostlina je zcela zbavena funkčního chlorofylu. Žije z látek hnijících rostlin.

Městys Liteň leží 9 km jv. od Berouna v průměrné výšce 322 m n.m. Má 1020 obyvatel. První písemnou zmínku o obci nalezneme v historických pramenech z roku 1324. Krajina zde však byla osídlena již v mladší době kamenné. K historickým památkám patří veřejnosti nezpřístupněný barokní zámek z 18. století a kostel Sv. Petra a Pavla. V Litni působila řada významných osobností, např. Josef Mánes, František Ženíšek, Václav Beneš Třebízský nebo František Josef Řezáč. V následujícím textu je zmínka jen o třech významných lidech svázaných s obcí Liteň. Blížší informace nalezneme v Muzeu Svatopluka Čecha a Jarmily Novotné v Litni, které bylo otevřeno v roce 2004 v budově bývalé fary. Svatopluk Čech (1846–1908) byl český vlastenec, profesí právník. Redaktor časopisů a spisovatel. Jeho dílo je žánrově bohaté. Roku 1879 publikoval v časopise Květy idylický epos Ve stínu lípy, založený na vzpomínkách autora na dětství prožité v Litni. V obci je na počest S. Čecha nazváno muzeum a postavena socha před kostelem, kde rostla slavná lípa. Jarmila Novotná (1907–1994), česká operní pěvkyně a filmová herečka. Byla to žačka Emy Destinové. Provdala se za českého šlechtice Jiřího Daubka, kterému patřil zámek v Litni. Roku 1939 emigrovala i s rodinou do USA. Mimo jiné vystupovala v newyorské Metropolitní opeře jako sólistka. Je pochována v rodinné hrobce v Litni společně se svým manželem. Otomar Pravoslav Novák (1851–1892) byl univerzitní profesor. Jediný žák Joachima Barranda. Prováděl paleontologický a stratigrafický výzkum českých starších prvohor. Stál u kolébky moderní české paleontologie. Zemřel předčasně v Litni, kde se léčil na nemocné plíce u své sestry. Jeho hrob je na místním hřbitově.

Trasa se nachází na samotném okraji CHKO Český kras. Je zaměřena na geologii, paleontologii, těžební činnost a technické zajímavosti. Návštěvník se projde celkem čtyři lomy, kde se seznámí s historií těžby vápenců. Závěr cesty si lze zpestřit hledáním zkamenělin v Jírově lomu.Délka trasy je 7 km. Není fyzicky náročná, ale vzhledem k charakteru cest není vhodná pro cyklisty.

Historicky Tetín patří k nejstarším vesnicím v České republice. Místo bylo osídleno již v paeolitu a době hradištní. Počátky Tetína jsou v pověstech spojovány s Krokovou dcerou Tetou, ale archeologický výzkum je datován do poloviny 10. století. Počátkem 10. století zde byl dřevěný knížecí dvorec, který byl vdovským sídlem kněžny sv. Ludmily, která zde byla v roce 921 zavražděna. V 11. a 12.století zde bylo sídlo Tetínské župy, která spravovala celé Podbrdsko. Tetín je zmiňován v zakládací listině vyšehradské kapituly. V roce 1288 zde měl sídlo královský lovčí. Ke konci 13.století byl hrad přestavěn na sídlo přemyslovských levobočků. V roce 1321 hrad držel Štěpán z Tetína, který Tetín prodal císaři Karlu IV. Tetínské panství pak připojil ke Karlštejnu. Roku 1422 během husitských válek byl hrad zničen. Lokalita byla vážně poškozena vápencovým lomem počátkem 20.století.

Obec Tetín je známa jako poutní místo, hlavní poutě se pořádají první neděli po 16. září.

Tetínu věnoval dvě básně i Jaroslav Seifert.

Hergetův lom (lom Na Damilu, Damil) byl otevřen firmou Maxe Hergeta v roce 1892 a vápenec v něm těžený byl používán na výrobu vápna a odpad na výrobu štěrku. Jedná se o stěnový lom dlouhý 70 m, široký 60 m, s výškou stěny 28 – 35 m. Rozpojování vápence probíhalo trhacími pracemi a surovina pak byla ručně nakládána na povozy a svážena do berounských vápenic. Po zbudování malodráhy Králův Dvůr – Beroun – Koněprusy (dále jen KBK) došlo ke změně způsobu dopravy, kdy byla surovina odvážena povozy pouze do stanice Tetín, kde byla překládána na vozy malodráhy. V roce 1909 byla zprovozněna vlečka malodráhy do Hergetova lomu. Z lomu vedla jednokolejná úzkorozchodná dráha po vrstevnici jižním směrem až ke křížení s cestou na Damil, vozy projely kolem strojovny a byly spouštěny po svážné dolů k překladišti. Svážná byla dvoukolejná, 70 m dlouhá o sklonu 210. Dále pokračovaly až k překládací, 36 m dlouhé rampě, kde byl materiál překládán na vozy malodráhy a po 0,368 km dlouhé vlečce okolo další, 30 m dlouhé rampy se vozy dostaly na seřadiště u Modrého lomu. Těžba v lomu byla ukončena v roce 1934 po vyhoření vápenky Na Grosovně, která se nacházela proti berounskému nádraží.

Mimochodem, nebyl to první oheň v této vápence. Už 20. července 1925 zde došlo k požáru, při kterém shořely střechy obou pecí. V Hergetově lomu se dobývaly koněpruské a slivenecké vápence. V podloží vystupují v severní části lochkovské vápence s rohovci. V jižní části lomu jsou odkryty nadložní vápence řeporyjské. Lomem probíhají poruchová pásma, podél nichž jsou vápence znehodnoceny a krasové dutiny vyplněné štěrky a hlínami.

Modrý lom (Modrý kámen) je největším lomem v oblasti Damilu. Předmětem těžby zde byly dvorecko-prokopské vápence, ale postupem těžby zde byly odkryty a těženy i podložní vápence slivenecké a řeporyjské a nadložní vápence zlíchovské.

Od počátků těžby bylo rozpojování vápence prováděno trhacími pracemi. Hornina pak byla ručně nakládána na povozy a odvážena do pecí v Berouně. V roce 1901 byla u Modrého lomu postavena nakládací rampa ve stanici malodráhy KBK Damil a z této rampy byl vápenec nakládán do vagónů KBK a do Berouna byl dopravován po malodráze. Tímto způsobem byla těžba bez větších změn prováděna až do 30. let 20. století.

Ve 30. letech 20. století byla práce v lomu mechanizována. Pro vrtání vývrtů byl do lomu zakoupen naftový vrtací stroj Cyklone Drill, byla postavena kompresorovna a nadměrné kusy horniny byly rozpojovány za pomoci stlačeného vzduchu. Pro nakládku vápence byl zakoupen parní kolejový jeřáb. Na přelomu 30. a 40. let se započalo se zahlubováním a ze stěnového lomu se stává lom stěnovojámový. Pro zlepšení dopravy rubaniny ze zahloubených částí lomu je vyražen v roce 1942 ve východní stěně tunel o délce 62,5 m, kterým byla přivedena vlečka KBK na dno lomu.

V letech druhé světové války je lom na svém vrcholu. Denní těžba dosahuje 700 t a v lomu je zaměstnáno 70 lidí.

Po znárodnění velkých podniků po druhé světové válce se lom stal majetkem Králodvorské cementárny n.p. V té době už jeho vybavení tvořily dva pístové kompresory o výkonech 9,15 a 4,15 m3/min., 7 vrtacích kladiv, lžícový bagr, dílny a kovárna. Denní těžba klesla na 600 tun, ovšem ještě větší pokles zaznamenal počet zaměstnanců. Zaměstnáno bylo 22 lidí, z toho 17 přímo v lomu. Ve východní části se začíná s otvírkou další etáže, tzv. Králodvorským lomem a v souvislosti s výsledky geologického průzkumu Damilu v letech 1952 – 1956 je rozhodnuto o zahloubení dna lomu o další etáž.

Počátkem 50. let 20. století se začíná s pokusy o použití vojenské munice k trhacím pracím. Výhodou bylo, že této munice je po skončení druhé světové války dostatek, ovšem jednalo se o poměrně nespolehlivé trhaviny a výsledky byly více než rozpačité. V roce 1957 dochází k selhávce jednoho odstřelu, tzn. že nevybuchly všechny trhaviny a jelikož nebylo možné zbylé trhaviny bezpečně zneškodnit, byla z bezpečnostních důvodů těžba v lomu ukončena. Z plánovaného zahloubení lomu bylo upuštěno a v lomu byla zřízena skládka poškozených vozů malodráhy.

V době ukončení těžby dosáhl Modrý lom délky 300 m a šířky 160 m, při výšce severní stěny 70 m a jižní stěny 20 m. Později byla v lomu zřízena skládka tuhého komunálního odpadu a byl využíván i jako úložiště výklizových hmot z Velkolomu Čertovy schody. Z tohoto důvodu je dnes zhruba z jedné třetiny zavezen.

Nový Bílý lom je nejmladším lomem v oblasti Damilu. Počátek jeho vzniku můžeme datovat dnem 5. února 1952, kdy zažádaly Královedvorské cementárny Antonína Zápotockého n.p. v Králově dvoře o živnostensko-právní povolení k otevření vápencového lomu v tzv. Bílém lomě. Žádost byla odůvodněna kratší přepravní vzdáleností suroviny oproti Koněpruským lomům a nutností zvýšení přísunu suroviny do závodu v Králově dvoře z důvodu plnění pětiletého plánu. Lom dostal jméno Nový Bílý, protože v jeho blízkosti ležel Bílý lom, opuštěný ve 30. letech 20. století. Tento starý lom byl v 80. letech 20. století zavezen.

Ihned po otevření lomu do něj byla zbudována vlečka malodráhy. Vozy určené pro Nový Bílý lom byly odstavovány ve stanici Damil, kam si pro ně z lomu zajížděla posunovací motorová lokomotiva. K nakládce rozpojené suroviny byl používán elektrobagr E23 s obsahem lžíce 2,3 m3. Naložené vozy pak byly opět odváženy do stanice Damil. V roce 1957 byla lomová stěna rozdělena na dvě etáže, horní o nadmořské výšce 347 m a spodní o nadmořské výšce 325 m. K vrtání vývrtů se začala používat vrtná souprava Uralec. Při těžbě z horní etáže byla rubanina nejdříve shazována na spodní etáž bagrem MB2 o obsahu lžíce 1 m3 a odtud teprve nakládána na vozy malodráhy.

Těžba byla ukončena podle plánu ve druhém čtvrtletí 1962 z důvodu otevření lomů Čertovy schody a Kosov. Jelikož jsou v předpolí lomu Českým Báňským úřadem stále registrovány a evidovány zásoby vápence, existuje zde i nadále teoretická možnost, že dojde k jeho znovuotevření.

Nový Bílý lom dosáhl v době ukončení těžby délky 250 m a šířky 160 m, při výšce spodní etáže 22 m a výšce horní etáže 21 m. Předmětem těžby zde byly hlavně přídolské vápence a později i nadložní vápence lochkovské.

Dne 6.4. 1895 podala firma Franz Schon a synové v Praze u České západní dráhy žádost o udělení koncese na stavbu úzkorozchodné místní dráhy ze stanice Beroun přes Tetín do Koněprus, ke svozu vápence pro cementárny v Králově Dvoře. Zákonem a výnosem rakouského ministerstva železnice ze dne 7.1.1899 č. 7, udělilo ministerstvo železnic firmě Fr. Scon a synové koncesi ke stavbě a provozu úzkorozchodné drobné dráhy s parním provozem. Sloužit měla výhradně veřejné přepravě zboží ze stanice Beroun-drobná dráha k vápencovým lomům v Koněprusích s odbočkami doSekery a Kobyly a do Králova Dvora k cementárně s odbočkou k pecím této cementárny, s výhybkou k připojení na projektovanou seřaďovací stanici státních drah v Berouně, a s odbočkou k nákladišti Bílý lom.

Byla založena akciová společnost Drobná dráha Králův Dvůr-Beroun-Koněprusy se sídlem v Praze. Dne 9.5. 1898 byl zahájen pravidelný provoz. Koncese měla mít platnost do 20.2.1957. Hlavní trať Králův Dvůr-Beroun-Koněprusy měřila 10,534 km(stavební délka 11,354 km) a byla jednokolejná. Odbočka ze stanice Koněprusy do lomu Kobyla měřila 0,811 km. Postupem doby byly vystavěny další odbočky, 0,898 Km do Bílého lomu, Císařský lom 0,443 km, odbočka Damil 0,368. K mírnému útlumu došlo až za hospodářské krize ve 30. Letech, některé lomy byly uzavřeny, 1936 byla zrušena odbočka Kobyla (od km 0,165), v nákladišti Tetín byla zrušena odbočná kolej. 4.10. 1943 byl změněn statut dráhy na neveřejnou, vlastníkem KDC, a.s. Po 2.sv. válce se provoz opět oživil na dráze, v lomech a cementárnách. V roce 1961 bylo rozhodnuto dráhu ponechat do roku 1962, provoz byl ukončen 24.12.1962, úředně byla zrušena 31.12.1962. Lokomotivy byly rozprodány nebo sešrotovány, vozy postupnmě sešrotovány, svršek snesen, most přes silnici v Koněprusích odstraněn.

Jírův lom (lom Koledník) se nachází poněkud stranou ostatních, na západním úbočí Damilu pod Koledníkem. Jedná se o stěnový lom dlouhý cca 140 m s výškou stěny 10 m. Lom byl otevřen počátkem 20 století firmou Jíra a Dobruský (mimochodem tato firma od počátku 20. století do roku 1924 změnila několikrát jméno. Od "Jíra a spol.", přes První berounská továrna na vápno Josef Jíra a spol.", "První berounská továrna na vápno Jíra a Veselý", až po "První berounská továrna na vápno Veselý a Ing. Husák" s dovětkem "továrna v Berouně, lomy v Koněprusích, Tetíně a Jarově, založeno 1866. Nakládka v lomu byla prováděna ručně a koňskými povozy byl vápenec svážen do Berouna k pecím. V lomu se těžily silurské vápence kopaninského souvrství. Bylo z nich páleno Berounské stavební vápno kusové a Berounské stavební vápno bílé. Nadložní horniny byly prodávány jako štěrk. S postupující těžbou přibývalo nadloží a těžba se stávala stále méně rentabilní. To vedlo firmu v roce 1915 k otevření nového lomu poblíž lomu Kosov a Jírův lom byl využíván stále méně. Později byl prodán Velkostatku Tetín, ovšem těžba v něm již nebyla obnovena.

Geologické lokality Barrandienu

Tato návštěvnická trasa zahrnuje zajímavé geologické lokality Barrandienu. Lokality lze navštívit buď jako trasu nebo i samostatně. Vzhledem ke vzdálenostem jednotlivých lokalit je tato trasa mimořádně vhodná pro cyklisty. Logicky je trasa rozdělena na část Pražskou a středočeskou.

Opuštěný jámový lom severozápadně od lomu Velká Amerik. V roce 1981 byl vyhlášen přírodní památkou.

Je významným geologickým odkryvem, umožňujícím studovat uloženiny siluru ve střední části pražské pánve, v antiklinální struktuře Ameriky uvnitř devonského synklinoria. Je rovněž mezinárodně významným typickým nalezištěm řady druhů zkamenělin.

V prostorách lomu se nachází rozmanitá flora a fauna.

Je zarostlý sekundární travinnou a křovinnou vegetací. Skupinky keřů tvoří nejčastěji růže šípková, svída krvavá, bříza, líska a na vlhčích a stinnějších místech bez černý a vrba jíva. V nejhlubší zastíněné jižní části se objevují i jednotlivé stromy (dub zimní, lípa velkolistá). V travinné vegetaci na dně lomu dominuje především ovsík vyvýšený a bělotrn kulatohlavý. Vyskytuje se zde však pestrá směs bylinných druhů charakteristických pro sušší ruderální stanoviště (hořčík jestřábníkovitý , čekanka obecná, hulevník Loeselův), skalní stepi (rozchodník bílý), xerotermní trávníky (srpek obecný, chrpa čekánek), mezofilní ovsíkové trávníky (třezalka tečkovaná, pastinák setý), zatravněné úhory (černýš rolní, turan ostrý) i lesní porosty (jestřábník savojský). Do budoucna lze očekávat další šíření některých zdejších druhů, zejména třtiny křovištní a celíku kanadského. Na horním okraji lomové stěny nalezneme fragmenty porostů skalních stepí s devaterníkem velkokvětým, ožankou kalamandrou, rozrazilem ožankolistým, strdivkou sedmihradskou, mařinkou psí, mochnou jarní a pryšcem chvojkou. Na lomových stěnách rozlehlého a otevřeného lomu se nacházejí typická stanoviště, kde probíhá opakovaná sukcese typu: holá stěna – hromadění humusu (často jílovité a hlinité čtvrtohorní usazeniny) – osídlení pionýrskými druhy mechorostů – uvolnění nahromaděného humusu vnějšími vlivy – holá stěna. Jedním z pionýrských druhů mechorostů je i ohrožený druh tučnolístek tuhý.

Žijí zde běžné lesní druhy ptáků jako sýkory, brhlík lesní a strakapoud velký. Na otevřených stanovištích hnízdí strnad obecný. Ze savců lze zde spatřit lišku obecnou a především jezevce lesního, dále potom srnce obecného a zajíce polního především při okrajích území sousedících s okolními poli.

Špičatý vrch se nachází asi 1km severně obce Bubovice, při silnici na Loděnice. Modře značení turistická cesta z Loděnice na Špičatém vrchu odbočuje ze silnice na západ po polní cestě. Je to jeden z mála suchozemských výlevů diabasu v silurskodevonské panvi. Pravostranný žářez silnice vedoucí z Bubovic do Loděnice v horní serpentině u chat Na Černidlech. V levé části odkryvu, ještě před zákrutem silnice jsou odkryty vrstevnaté hnědé až nazelenalé tufity s vložkami nečistých vápenců. V pravé části je v těchto tufitech mocná poloha vulkanické brekcie. Mezi těmito dvěmi horninovými tělesy se prodrala 5 m mocná žíla jemnozrnného černého diabasu, který nenese žádné známky přeměny způsobené stykem s mořskou vodou a svým složením odpovídá suchozemským výlevným bazaltům (čedičům). Diabas obsahuje vyrostlice zelených olivínů a velké vyrostlice nepřemněněných plagioklasů (živců), které jsou koncentrovány hlavně ve svrchní části žíly, kde je vyvinuta až mandlovcová textura. Výskyt tohoto typu horniny potvrzuje, že v době vrcholného silurského vulkanismu před cca. 420 milióny lety dosahovala sopečná činnost nad mořskou hladinu a vytvářela ostrovy. Jedním takovým nahromaděním sopečného materiálu je tzv. svatojánské vulkanické centrum, ke kterému náleží i tento výlev.

Starý lom odkrývá sled od svrchní části lochkovského souvrství (ve facii kotýzských vápenců) do nižší části pražského souvrství (vápence koněpruské, slivenecké, loděnické, řeporyjské). Paleontologicky významná je široká neptunická žíla odkrytá v SV. stěně lomu a vyplněná materiálem loděnických vápenců, extrémně bohatým zvl. na trilobitovou faunu (druhově nejbohatší fauna loděnických vápenců vůbec, známo přes 30 druhů trilobitů a pozoruhodná další fauna. Bohaté fauny poskytly i koněpruské a slivenecké vápence. Z těsné blízkosti pochází nepochybně i část materiálu popsaného Barrandem z lokality označené Lužce (srv. Chlupáč 1983 b). Nově v lomu objeveny R. Horným i bílé vrstvy ve svrchní části kotýzských vápenců s pozoruhodnou nezpracovanou faunou. Záchraný výzkum zaměřený na dokumentaci profilu mezi novým lomem a Záloženským lomem, který má být v budoucnu odtěžen, provedli pracovnící ČGU pod vedením J. Frýdy. Lom je ohrožen těžbou v blízkém lomu Na Branžovech, který je v činnosti. V budoucnu se počítá s rozšířením těžby z lomu Na Branžovech a vytěžením zbytků zásob v Záložanském lomu. Tento záměr těžařů je třeba korigovat s zájmy ochrany přírody Hrozí zničení významných světově ojedinělých paleontologických lokalit s bohatými trilobitovými, cefalopodovými a gastropodovými aj. faunami, významných krasových jevů a narušení geomorfologického rázu krajiny.

Opuštěný malý vápencový lůmek nacházející se severně od radotínské cementárny, na pravé straně údolí Radotínského potoka těsně nad ním na svahu. Území o velikosti 0,5 ha bylo vyhlášeno v roce 1976 a leží na k. ú. Praha 5-Lochkov. Lokalita zarůstá teplomilnou květenou i křovisky, včetně chráněných druhů. Lokalitu tvoří silurské vápence a břidlice kopaninského a přídolského souvrství v malém odkryvu.

Klasická lokalita s výskytem řady zkamenělin zejména v hlavonožcovém vápenci, kde jsou v jednom směru uloženy schránky rodů Geisonoceras, Kionoceras, Dawsonocerina a dalších. Tradiční lokalita zkamenělin v okolí západní části Prahy.

Území se nachází na protáhlém stepním hřbetu (náhorní plošině) a při horním okraji Radotínského údolí nad Sliveneckými lomy na Cikánce (k. ú. Praha 5 a Radotín). Kromě geologické hodnoty ploch je cenné také společenstvo teplomilných skalních stepí.

V lokalitě nalezneme zejména přirozené výchozy spodnodevonského pražského souvrství (stupně prag a zlíchov), které tvoří facie šedých hlíznatých (mikritických) vápenců. Zlíchovské souvrství zde na povrch nevystupuje. Nedaleké vápencové lomy na Cikánce byly založeny již ve středověku (řádem Křižovníků s červenou hvězdou) k těžbě dekoračního vápence a mramoru na výzdobu budov a k tvorbě uměleckých děl. Lokalita pevného vápence není bohatá na zkameněliny, ale je zde referenční lokalita mikrofosilií hranice stupňů lochkov-prag.

Území zabírá starý lom sliveneckého „mramoru“ s názvem Ve skále, v Radotínském údolí severně nad sliveneckými lomy na Cikánce (k. ú. Praha 5 a Radotín).

Kromě geologické hodnoty zaujme na okrajích lomu společenstvo teplomilných skalních stepí a uvnitř i společenstva sukcesních křovin s bohatou entomofaunou.

Geologická hodnota území je dána tím, že ve sliveneckém lomu Ve skále se nachází opěrný stratigrafický profil devonským souvrstvím, stupně lochkov-prag (rozhraní lochkovského souvrství a pražského souvrství), v horní části lomu na povrch vychází facie řeporyjských vápenců souvrství pražského. V lomu je významné paleontologické naleziště, které je zdrojem nálezů trilobitů (Pragoproteus pragensis, Platyscutellum formosum slivenescense, aj.) a ramenonožců (Dalejodiscus subcomitans).

Nachází se západně od potoka Vrutice a silnice Slivenec-Velká Chuchle na území Prahy 5-Velké Chuchle. Patří sem část bývalého dolomitového lomu a skalnaté členité svahy s homolovitým vypreparovaným diabasovým kuželem na východě. Lokalita je nejen geologickým stratotypem, ale i skalní stepí, svahy s fragmenty šipákových doubrav a dubohabřin.

Z hlediska geologického se jedná o příkré skalní stráně se třemi otevřenými lomovými stěnami, jedna ze stěn (zejména Žákův lom) zastihuje přechod vrstev svrchní silur-spodní devon (stratotyp stupně přídolí) s bohatým nalezištěm zkamenělé fauny, např. mlžů, trilobitů, fylokaridů aj.

Území se nachází na jižních až jihozápadních svazích Radotínského údolí nad Radotínským potokem v k. ú. Radotín a Lochkov (poblíž radotínské cementárny, na protějším svahu) a je tvořeno bývalými lomy a odkryvy vápenců.

Tento profil tvoří prvohorní usazeniny od nejvyššího ordoviku (stupeň kosov) přes spodní silur, hranici silur-devon, hranici stupňů lochkov a prag a dál celým pražským souvrstvím.

Kromě geologického významu lokality je zde i naleziště poměrně značného množství fauny bezobratlých (otakárek fenyklový), včetně hmyzu, ale i obratlovců (ještěrka zelená) na skalních stepích a v teplomilných křovinách.

Tato památka je jedním z nejvýznamnějších geologických profilů vápencovými horninami v Evropě, se dvěma opěrnými profily. Z hlediska výskytu zkamenělin jde o naleziště typických zkamenělin spodního siluru a nejspodnějšího devonu (např. Vlasta pulchra, Odontochile hausmanni).

Do svahu zaříznuté údolí jižně od Lochkova (rozloha 38,3 ha), které ústí do Radotína, nachází se v k. ú. Lochkov, Radotín a bylo vyhlášeno v roce 1988. Z hlediska bioty je zajímavé díky fragmentům původních lesů a skalní stepi.

Geologicky je jednou z přípražských Barrandových lokalit, s četnými přirozenými odkryvy výlevných bazaltů a polštářových láv spilitizovaných bazaltů. Na lokalitách jižněji (rokle severně vybíhající z údolí) najdeme také silurské vápence a břidlice. Zde je i Barrandovo naleziště zkamenělin označené jako Lochkov e2.

Tři oddělené plochy na svazích i pod nimi v prameništi Mlýnského potoka mezi obcí Zadní Kopanina a osadou Zmrzlík v k. ú. Zadní Kopanina a Radotín. Území je součástí CHKO Český kras.

Nacházíme zde významné geologické profily souvrstvími siluru a devonu spojené s nalezišti zkamenělin v malých odkryvech a lůmcích na lokalitě.

Vyskytuje se zde vápnomilná květena s mozaikou druhů v biotopech od teplomilných travin, skalních stepí, až po mokřadní vegetaci pramenišť.

Geologické území tvoří uloženiny svrchního siluru až spodního devonu (vápence přecházející zčásti až v dolomitizované vápence). Zajímavé je zejména nadloží kopaninského souvrství s výskytem hlavonožcových vápenců požárského souvrství (silurský stupeň přídolí) a s nálezy mlžů Cardiola.

Území se nachází na levé (severní) straně Radotínského údolí a zasahuje do údolí Lochkovského potoka. Rozprostírá se na k. ú. Radotín a Lochkov, v severní části je nově poznamenáno budovaným městským okruhem. Kromě geologického významu lokality je nutno vyzvednout také zachovalá skalní společenstva s faunou bezobratlých.

Na území se vyskytují větší skalní výchozy lochkovského, požárského a kopaninského souvrství v bývalých lomech na mramor a mozaikovou dlažbu. Ve výchozech nalezneme opěrný geologický profil k mezinárodním stratotypům hranice ludlow-přídolí a hranice silur-devon. Na svazích je patrné detailní disharmonické provrásnění. Nacházejí se zde klasické Barrandovy lokality s nálezy zkamenělin (graptoliti – Monograptus chimaera, mlži – Slavinka elevata, hlavonožci – Corbuloceras corbulatum, aj.).

Zvláště chráněné území se nachází v údolí Radotínského a zčásti i Mlýnského potoka severně od obce Kosoř, severozápadně od Radotína, v k. ú. Radotín. Je součástí Chráněné krajinné oblasti Český kras a prvkem evropsky významné lokality soustavy Natura 2000 – Radotínské údolí.

Rezervace je jedním z nejzachovalejších území Českého krasu, kde jsou kumulovány jak hodnoty botanické (teplomilné louky, skalní stepi, suťové lesy), tak zoologické, zejména s výskytem bezobratlých živočichů, i geologické (jeden z nejzachovalejších profilů českými prvohorami).

Údolí je rozčleněno do několika vedlejších údolí bývalých přítoků potoka se strmými vápencovými svahy, zbytky lomů a se skalními výchozy. Převažujícími vrstvami ve výchozech jsou silurské a devonské vápence, místy i zkrasovělé (v nedalekém lomu Špička se nachází nejdelší pražská přirozená jeskyně). Nálezy zkamenělin na klasických Barrandových lokalitách jsou relativně bohaté na trilobity, ramenonožce i graptolity (horní Desortův lom, Kinclův lom, u Rutického mlýna, u ústí Mlýnského potoka).

Území na příkrých svazích údolí Vltavy na levém břehu řeky mezi Malou a Velkou Chuchlí, místy až nepřístupné, jinde porostlé lesem. Tato rezervace vyhlášená v roce 1982 zabírá 19,782 ha v k. ú. Lochkov, Radotín a Praha 5. Charakteristická jsou cenná společenstva lesů a skalních stepí s mnoha druhy chráněných živočichů a rostlin.

V odkryvech nalezneme vrstevní sled mezi nejvyšším ordovikem až po spodní silur. Je to jedna z klasických Barrandových lokalit s výchozy hraničních poloh stupňů ludlow a přídolí ve vývoji hlavonožcových vápenců.

Území na strmém skalnatém svahu levého břehu řeky Vltavy je rozděleno na dvě podlouhlé části nad železniční tratí a silnicí Hlubočepy-Velká Chuchle a začíná prakticky u Barrandovského mostu (jižní okraj Prahy).

Je to klasický geologický profil od svrchního ordoviku do devonu, včetně unikátní ukázky zvrásnění vrstev (v rámci variského zvrásnění). Je tu i stratotyp spodní hranice devonského stupně zlíchov, včetně korálového obzoru na lokalitě U kapličky bohaté na zkameněliny trilobitů, hlavonožců, korálů, graptolitů i mlžů. V rámci vrásnění došlo v některých částech profilu ke zdvojení sledů vrstev ordoviku a siluru (přesmyky v západní části). Jde o jedinečnou ukázku tohoto jevu.

Výrazný útvar odkrytých „bílých vápencových skal“, které se tyčí v údolí Vltavy na pravém břehu a jsou významnou dominantou. K území skalního masivu je připojen i blízký Školní vrch v údolí Jezerky. Velikost území je 9,1 ha a bylo vyhlášeno již v roce 1968 na území Praha 4-Braník. Z hlediska jiných hodnot než geologických je územím teplomilné skalní květeny a hmyzu a významnou krajinnou dominantou.

Branické skály (hlavní část) vznikly dobývací činností ve velkém stěnovém lomu a v malých lomech okolo. Na vedlejší části území – Školním vrchu – se nachází mezinárodní opěrný geologický profil silurského stratotypu ludlow-přídolí.

Hlavonožcové vápence kopaninského souvrství tu přecházejí do přídolských břidlic bohatších o nálezy stonků lilijic a dalších zkamenělin. Na vlastní stěně lomu lze místně v devonských vápencích stupně prag nalézt trilobity Odontochile a Reedops.

Rozsáhlé území se nachází na jižních svazích nad železniční tratí a silnicí severně až severozápadně za chuchelským závodištěm (Praha-Velká Chuchle). Do lokality jsou zahrnuty i výrazné skalní výchozy. Tento klasický profil svrchním ordovikem a spodním silurem umožňuje důkladné paleontologické sledování přechodných vrstev mezi těmito útvary. Profil hranicí ordovik-silur v Barrandově „kolonii Haidinger“ je součástí opěrných profilů touto hranicí v pražské pánvi s celoevropským významem pro pochopení vývoje sedimentace a fauny na počátku siluru. Lokalita je bohatá na přesmyky vrstev a časté nálezy příznivě zachovaných zkamenělin (graptoliti, trilobiti) vázaných na přechod vrstev silur-devon.